Aby naše srdce nebylo náměstím

Začíná období, které nás má připravit na slavení Velikonoc. „Postní doba je poutí obrácení, jejímž středem je srdce,“ řekl nedávno papež František a dodal, že proto „je třeba pečovat o své srdce, aby se nestalo náměstím, na němž může volně pobíhat kdekdo, ale kde zcela chybí Ježíš“.

Při jiné příležitosti přirovnal papež lidské srdce k bitevnímu poli, na kterém soupeří Boží a světský duch. Jeden ponouká člověka k dobrým skutkům, lásce a bratrství, druhý k marnivosti, pýše, sobectví a pomlouvačnosti. „Proto je důležité rozpoznat a pochopit, co se každý den v mém srdci děje. Kéž nás Pán učí, abychom trvale a denně zpytovali svědomí,“ vybídl.

Právě zpytování svědomí chceme věnovat tuto dvoustranu. V nedávném rozhovoru s Chiarou Amirante, zakladatelkou komunity Nové horizonty, František trefně poznamenal: „Když při každodenním zpytování svědomí přemýšlím o tom, co se stalo v mém srdci, jací lidé jím prošli, pomáhá mi to odlišit dobrý neklid od toho špatného, neprospěšného. Radost je jako světlo – mírné a klidné, při kterém se člověk cítí dobře. Ďáblovo světlo je jako ohňostroj – vzplane, a pak zmizí.“

Denní zpytování svědomí naléhavě doporučoval svým bratřím jezuitům už sv. Ignác z Loyoly a nabízel základní pokyny k dobrému zkoumání vlastního srdce. Jiný jezuita, Američan James Martin, tyto Ignácovy rady rozvinul pro dnešní dobu (viz níže). Zpytování svědomí totiž není jen úkonem před svátostí smíření, ale mělo by se stát běžnou součástí života křesťana. Pokud tedy nechce, aby se jeho srdce stalo náměstím či tržištěm všech možných hnutí a emocí, kde bude vítězit ten, kdo nejvíc křičí.

Kam v životě směřuji?

Když papež František v únoru 2015 pronášel svá slova citovaná hned v úvodu, bylo to právě na prahu postní doby a on nechal lidem na Svatopetrském náměstí (kteří tam dorazili na modlitbu Anděl Páně) rozdat brožurku s názvem Pečuj o své srdce!. Obsahovala mimo jiné i papežovo stručné zpovědní zrcadlo k dennímu zpytování svědomí. Právě nad smyslem takových zpovědních zrcadel se zamýšlí v rozhovoru Mons. Aleš Opatrný, pastorální teolog, který je také autorem užitečné knížky Jak potěšit zpovědníka (KNA 2014). V ní mj. připomíná: „Zrcadlo je vždy jen zrcadlo, rozhodující je skutečná tvář člověka. Tedy skutečný život navenek i v nitru, a to nikoliv jen před zpovědním zrcadlem, ale před živým Bohem. Před tím, který nás ‚zkoumá a zná‘ (Žl 139) – ne proto, aby nás nachytal při hříchu, ale protože nás miluje a chce, abychom měli život a měli ho v hojnosti.“

K tomu míří i právě vydaná knížečka P. Josefa Prokeše Svátost smíření ve světle Ducha svatého (Doron 2022), jako stvořená pro postní dobu, v níž autor vedle pokynů k dobré přípravě na tuto svátost upozorňuje, že „podstata hříchu není v tom, že dělám něco, co je napsané na nějakém seznamu zakázaných činností. Spíše jde o to, že své dary nepoužívám k radosti své a svého okolí. Jak používám svá obdarování, počínaje životem jako takovým? Co se mi daří rozvíjet? Co naopak leží ladem? Kdy se mi podařilo přijmout nějakou výzvu, překročit se a udělat něco dobrého? A kdy jsem naopak promarnil příležitosti použít něco ze svého k dobru druhých? Využíval jsem dobře daru času?“ Ano, jde o to, kam v životě směřuji? Je skutečně mým cílem živý Bůh?