Aby nám něco důležitého neuteklo

Říká se, že vše zrychluje a něco na tom bude. Rychlé nákupy, zpravodajství z celého světa okamžitě na dosah ruky, internet rychlý jako blesk, o autech ani nemluvě.

Jsme zvyklí stisknout vypínač a ve zlomku vteřiny máme světlo. A nelze nezmínit oblíbené citáty: „čas jsou peníze“ a „carpe diem“. Jakoby rychlá doba i nás vybízela ke zrychlování.

A do toho přichází církev a říká nám: Bůh nás zve k období přípravy a čekání. A advent měl, má a vždy bude mít čtyři neděle a ani o jednu méně. Žádné zkracování.

Leitmotivem naší všednosti je pobídka, abychom žili „tady a teď“. Žádné velké plány, žádná velká očekávání. Pouze tady a teď. Jenže my nejsme vrženi do tohoto světa, abychom vytvářeli aktivity podle aktuálních možností a nálad. Někam přece směřujeme. Máme cíl, který je daleko za hranicí toho, co můžeme aktuálně vidět a poznat. A k tomuto cíli nedojdeme pouze vlastními silami. Potřebujeme pomoc. Pomoc, na kterou se musíme naučit čekat.

„Adventus“ je latinské slovo, které znamená „přicházení“. Advent je doba, kdy se připravujeme na příchod Krista. Vzpomínáme na ten před dvěma tisíci lety, upomínáme se, že k nám Ježíš stále přichází i dnes ve společenství církve a eucharistii a v neposlední řadě očekáváme v eschatologickém smyslu příchod Božího království. Je to zvláštní doba, kdy se ve zvláštním poměru míchá aktivita (příprava) a pasivita (čekání).

Čekání nám ukazuje naše hranice

Co to naše adventní čekání vlastně je? Hodně lidí si myslí, že je to čekání na Vánoce. Jenže to není všechno. Čekání znamená uvědomit si, že nám chybí něco, co musí přijít samo. Něco, co nemůžeme ani ovlivnit, ani uspíšit. Napadá mě několik příkladů, které mají společného jmenovatele: přírodu. Čekáme na úrodu, na zimu, na teplo. Zákony přírody nejdou urychlit. Někdy nás to pořádně štve, protože nám to ukazuje naše hranice. Bezmoc, kterou buď přijmeme a pokorně čekáme, nebo si najdeme jiný, rychlejší předmět, na který čekat nemusíme. Zahltíme se něčím jiným. A přesně to se nám může stát s adventem. Málokdo rád čeká. Je to doba, kdy se možná vůbec nic neděje. Zvlášť pro lidi zvyklé na akci a změny je to těžké.

Klíčem k adventnímu čekání může být otázka: Na co? Na co vlastně čekáme? Pokud se nepozdvihneme nad to, že cílem je příprava na Vánoce, bude náš advent plochý a povrchní. A nakonec budeme rádi, že už ho máme za sebou. Na co tedy čekáme? Když žena čeká na narození vlastního děťátka, musí čeka t docela dlouho. A přestože se všichni těší na příchod nového človíčka, nikdo to nechce urychlit. Všichni totiž vědí, že jedna z nejdůležitějších věcí, kterou dítě potřebuje, je právě čas. Takové čekání má smysl, protože víme, že není marné, ale je důležité a plodné.

Je naše adventní čekání také tak plodné? Co se během adventu vlastně stane? Udělá s námi Bůh něco? Určitě ano. Cílem však nejsou Vánoce, ale právě ta adventní cesta. Uvědomíme si temnoty, ve kterých žijeme a na které jsme si už tak trochu zvykli. Uvědomíme si, že světlo je lepší než temnota, že potřebujeme radost, že potřebujeme zakusit blízkost Boha a že nejvlastnějším smyslem Vánoc je tajemství: že Bůh přišel sem, na Zem, k nám.

Pokud uvidíme tento smysl, pak naše čekání nebude zbytečné ani povrchní. Adventní čekání nás učí touze po Božím příchodu. A naše víra potřebuje čas. „Zajímalo by mě, jestli je vůbec reálné se v dnešní době zabrzdit,“ ptala se mě jedna vzácná duše. Doufám, že ano. Protože jinak nám něco důležitého uteče. Přeji vám letos krásné adventní čekání.