Biskup Cikrle: Trapasům jsem se nevyhnul

V pořadí třináctý diecézní brněnský biskup Mons. Vojtěch Cikrle se v těchto dnech dožívá sedmdesátých narozenin a vzkazuje: „Děkuji nejen za blahopřání k narozeninám, ale především za modlitby, kterými mne v biskupské službě mnozí provázejí a posilují.“

^{Foto: Vít Kobza}

Při příležitosti životního jubilea přijal otec biskup Vojtěch Cikrle  pozvání ke krátkému rozhovoru.

Otče biskupe, co pro vás znamená víra?

Životní postoj, ve kterém objevuji Boha jako otce, ostatní lidi jako sourozence a sebe samého stále v novém životadárném světle.

Co je podle vás láska?

Tajemství, které odhalujeme celý život, ať jsme věřící či nevěřící. Láska má mnoho podob – mezi mužem a ženou, mezi sourozenci, mezi přáteli, milosrdná láska k potřebným, dnes pohrdaná láska k vlasti, ap. Křesťané věří, že pramen lásky je v Bohu. Přesněji ve vztahu lásky mezi Bohem Otcem a Synem  Ježíšem Kristem a že tímto pramenem je Duch Svatý. Právě tento vztah lásky inspiroval věřící, aby se v minulosti s naprostou samozřejmostí ujímali nemocných, postižených, sociálně slabých a jinak strádajících,  a snaží se, aby tato láska byla pravdivým výrazem také jejich manželství. Dalo by se říci, že láska neexistuje nějak imaginárně, sama o sobě, ale v nás. Je  to i naše osobní dílo, které může mít mnoho inspirací a podob.

A naděje?

Naděje se vždy vztahuje k budoucnosti a pokud se nejedná o naději falešnou a demotivující, dodává sílu pro život v přítomnosti. Může se opírat o lidské síly, vědomosti, statistiky, o štěstí, o osud… O této silné lidské naději se říká, že umírá až naposled. Existuje ale také naděje reálnější a mocnější, která ukotvuje věřícího člověka v Boží lásce a jeho blízkosti, a to i uprostřed bojů, zmatků a často i utrpení. A právě o této naději bylo napsáno, že nedojde hanby.

Jaký význam má v životě člověka radost a utrpení?

Radost a utrpení mají k sobě velmi blízko. Po radosti toužíme, utrpení snášíme. Není možné zvolit jen radost a utrpení vyloučit.  Někdy je právě schopnost přijmout utrpení nebo odříkání přímou úměrou budoucí radosti. Znají to sportovci, umělci i mnozí jiní. Radost a utrpení patří k lidskému životu a jejich prožívání může být cestou k moudrosti srdce.

Jak byste charakterizoval biskupskou službu?

Být služebníkem Velkého. S poctami i pohrdáním. Biskupská služba je také jakýmsi projekčním bodem pro dobré i pro špatné.

Brněnským biskupem jste již dvacátým šestým rokem. Kdybyste znovu začínal, dělal byste něco jinak?

Určitě bych mnoho věcí dělal i jinak. Ale to mohu říct až na základě zkušeností, které mám a s odstupem času, když vidím, jak se věci vyvíjely a jaké byly možnosti. O mnohých věcech nebudeme až do konce života vědět, jestli byly rozhodnuty dobře nebo špatně. 

Co Vám dvacet šest let v biskupském úřadu  dalo?

Bezesné noci i radostný úžas z toho, co tvoří Bůh.

Snažil jste se v životě něčemu vyhnout?

Například trapasům. Ale marně.

Právě probíhá olympiáda v Rio de Janeiru. Je nějaký vztah mezi sportem a vírou?

Myslím, že docela blízký. Ve sportu se usiluje o  sportovní vítězství, v životě křesťana navíc o vítězství ducha. Oboje vítězství stojí čas, námahu, někdy bolest, musejí se překonávat překážky. Ale stát na stupních vítězů - obrazně řečeno - rozhodně stojí za všechny oběti.

Ve svém biskupském programu jste si již před let vytýčil dvě priority – „Rodina a farnost“. Brněnská diecéze si v příštím roce bude připomínat 240. výročí svého založení. Jaké máte další cíle?

Cíl mám stále jediný – aby diecéze byla živým organismem těla univerzální církve. Přál bych si, aby byl tento organismus v určité symbióze s prostředím, ve kterém žije, a zároveň přijímal „živiny“ odjinud a stával se biblickým kvasem, solí a světlem.

Biskup Vojtěch Cikrle se narodil  20. srpna 1946 v obci Bosonohy (dnes městská část Brna). Protože pocházel z komunistickým režimem pronásledované rodiny (jeho otec byl z politických důvodů 11 let vězněn), nemohl studovat, vyučil se slévačem a odmaturoval až později na večerní Střední škole pro pracující v Brně. Jako dělník pracoval ve Šmeralových závodech, ve Zbrojovce a na stavbě dálnice Praha-Brno. V letech 1969 až 1971 vykonával základní vojenskou službu. V roce 1971 byl přijat ke studiu na Cyrilometodějskou bohosloveckou fakultu do Litoměřic. Na kněze byl vysvěcen 27. června 1976 v brněnské katedrále. Od roku 1976 do roku 1982 působil jako duchovní v Jaroměřicích nad Rokytnou, v Jihlavě, ve Znojmě, ve Slavkově u Brna, ve Velkých Němčicích a Starovicích. V letech 1982 až 90 vykonával funkci prefekta, později rektora v Kněžském semináři v Litoměřicích. Dne 14. února 1990 byl (po osmnácti letech uprázdněného biskupského stolce) papežem Janem Pavlem II. jmenován v pořadí 13. sídelním biskupem brněnské diecéze. Biskupské svěcení přijal 31. března 1990 z rukou olomouckého arcibiskupa Františka Vaňáka. Při České biskupské konferenci je předsedou Komise pro kněžstvo, Rady pro rodinu a Rady pro bioetiku, dále je členem Komise pro liturgii.