Rada pro rodinu: Právo na dítě?

Zveřejňujeme text Rady pro rodinu ČBK, který je věnován znovu otevřené otázce adopce dětí, resp. něčemu, co lze nazvat právo na dítě. Text publikujeme v plném znění.

Právo na dítě?

Součástí veřejné diskuse o lidských právech je v současné době také návrh na novelizaci zákona o registrovaném partnerství, který neumožňuje registrovaným párům vzájemné osvojení biologických potomků ani společné osvojení dítěte. Právní stav je prostě takový, a je na každém, zda si položí otázku, jaký byl v tomto případě záměr zákonodárce.

Nyní bychom chtěli pozornost obrátit spíše k argumentaci aktivistů za práva homosexuální menšiny, že vychovávat děti je jejich právem, a že pokud nemohou toto právo uplatnit, jde o nepřípustnou diskriminaci.

Otevírá se příležitost zamyslet se nad naším porozuměním konceptu lidských práv, jejich zdroje, jejich naplnění a naopak situací, kdy jsou někomu upírána. Stojí to za pozornější pohled: lidským právem je obecně uvažováno to, co přímo souvisí s člověkem jako bytostí, něco, s čím přichází na svět a co je mu z podstaty věci vlastní. Lidská práva podle křesťanského pohledu neutváří společnost, ta může pouze na základě konsenzu utvářet prostor, v němž jsou naplňována. Lidská bytost se rodí jako svobodná, nikomu nenáležící (odtud právo na svobodu), a krom jiného také schopná ve spojení s jinou bytostí opačného pohlaví přivést na svět dítě. Člověk je tedy ze své přirozenosti nadán schopností být rodičem, o svoje dítě pečovat a vychovávat je. Z jeho přirozenosti tedy pramení právo takto jednat.

Filosofie lidských práv pochopitelně pracuje i s omezením těchto práv, zejména v situaci, kdy by jejich naplnění bylo v příkrém rozporu s právem jiné bytosti, zejména dítěte (například pokud rodič závažně selže ve výchově a dítě tak nepřiměřeně ohrozí na duševním či fyzickém zdraví). Přesto musí být omezování rodičovských práv předmětem přísné společenské kontroly. Jejím výsledkem je například vítaná změna přístupu k právům lidí s mentálním handicapem či duševním onemocněním, kterým socialistický pořádek rodičovství často znemožňoval.

Tento úhel pohledu na lidská práva nicméně naznačuje, že právo vychovávat dítě nemá kterákoliv lidská dvojice, která se pro to rozhodne. Rozhodnutí pro rodičovství nezakládá právo na rodičovství. Rozhodnutí pro rodičovství ale vede k jiné situaci: pokud chce člověk vychovávat dítě, které z podstaty věci nemůže přivést na svět se svým partnerem, může vychovávat dítě, které je buď jeho biologickým potomkem ze spojení s jiným člověkem, nebo je dítětem aktuálního partnera, nebo je to dítě bez biologické vazby na některého z nich, ale oba dospělí touží dát mu svou náklonnost, domov, přijetí a zázemí.

Tím se dostáváme opět k principu naplnění lidského práva: pokud se o právo na výchovu dítěte hlásí homosexuální dvojice, která ho ale nemůže zplodit, může se stejně rozhodnout vlastně kterákoliv jiná dvojice, bez ohledu na věk, pohlaví, nebo jakoukoliv jinou charakteristiku. Nic vlastně nebrání tomu, aby svoje domnělé právo na dítě neuplatňovala trojice či jakákoliv jiná konstelace lidí.

Zdánlivě se tím dostáváme na tenký led rozhodování, kdo vlastně může a nemůže být rodičem. Obraťme teď ale svoji pozornost od konceptu lidských práv k otázce společenské dohody: ta totiž určuje nejen, komu a za jakých okolností je možné právo omezit (aby tak bylo ochráněno právo jiné), ale také, jak naložit se situací, která sice není založena na lidských právech, ale přispívá k posilování obecného dobra. Tedy kdy je v zájmu společnosti, aby děti vychovávali lidé, kteří je nezplodili. Tuto situaci známe důvěrně a odpradávna, zakládá všechny formy pěstounské péče a adopce a jednoznačně ve svém ideálu má veliké dobro: umožnit dítěti vyrůstat v harmonickém a láskyplném prostředí. Můžeme si také dovolit pochybnost o tom, zda dostatečným důvodem pro svěření dítěte do náhradní péče je skutečnost, že si to přejí náhradní vychovatelé – situace by měla být posuzována spíše z pohledu na nejlepší zájem dítěte. A i ten je do značné míry dán společenským konsenzem.

Existuje ale jiné právo, kterého se v tuto chvíli dotýkáme, a to je právo dítěte na rodiče. Je také založeno na přirozené situaci, neboť v ideální situaci (která je u nás stále majoritní) se dítě rodí ze spojení dvou lidí opačného pohlaví, tedy svým rodičům. Pokud se ale vztah rozpadne, nebo rodiče z nějakého důvodu nemohou naplnit svoje právo na výchovu vlastního dítěte, musíme se ptát: je výchova jinou než rodičovskou osobou právem dítěte? Nebo mluvíme spíše o veliké společenské odpovědnosti za naplnění nejlepšího zájmu dítěte, jímž je zejména výchova v rodině? Umíme předvídat a správně a kvalifikovaně rozhodnout, které řešení je nejlepší? Jsme ochotni za toto rozhodnutí nést odpovědnost? A víme skutečně, jaké následky bude naše rozhodnutí mít?

 (Rada pro rodinu ČBK; foto ICHC ilustrační, zvýraznění redakční)

Související článek: http://goo.gl/wrmJNq.