Albert Chmielowski, umělec, který inspiroval sv. Jana Pavla II.

17. června se v Polsku slaví svátek sv. Alberta Chmielowského, polského řeholníka, který je označován za jednoho z nejvýznamnějších světců naší doby.

Chmielowski byl povoláním malíř a umělec, který se později stal řeholníkem, poháněný nesmírnou touhou sloužit Pánu. Byl mužem, který inspiroval papeže Jana Pavla II., svého nejvýznamnějšího krajana, aby poznal a miloval své povolání.

Sv. Albert Chmielowski byl zakladatelem Kongregace sester albertinek, služebnic chudých - dnešní název kongregace - a bratří terciářů sv. Františka, služebníků chudých - známých jako "albertini".

Adam Hilary Bernard Chmielowski se narodil 20. srpna 1845 v malé vesnici v Polském království (v té době připojeném k Ruské říši). Byl šlechtického původu a vyrůstal v atmosféře, v níž se mísily vlastenecké ideály a láska k těm, kteří trpěli zanedbáváním.

V 18 letech začal studovat zemědělství a lesnictví. V té době se zúčastnil povstání z roku 1863 proti politické a kulturní "rusifikaci" Polska. Byl vážně zraněn na noze, která mu později musela být amputována. Chmielewski se následně rozhodl uchýlit do Belgie, kde vystudoval inženýrství a malířství a opustil kariéru v zemědělství. Poté se přestěhoval do Paříže a následně do Mnichova.

V roce 1873 byla v Polsku vyhlášena amnestie a Chmielewski se vydal na cestu zpět. V Polsku se setkal s chudobou a bídou, vzdal se kariéry profesionálního malíře a zapojil se do pomoci chudým, nemocným a bezdomovcům. V té době se seznámil se svatým Rafaelem Kalinovským, který se stal jeho duchovním vůdcem.

V roce 1880 Chmielewski vstoupil do jezuitského noviciátu ve Staré Vsi, ale dlouho tam nezůstal. Rozhodl se pracovat jako dobrovolník ve veřejném chudobinci. V roce 1887 požádal o přijetí k terciářům sv. Františka a v roce 1888 složil řeholní sliby a přijal jméno "Albert".

Bratr Albert se stal organizátorem a vedoucím mnoha charitativních projektů: azylových domů, chudobinců, domovů pro zmrzačené a nevyléčitelně nemocné. Sestry z kongregace, kterou založil, posílal pracovat do vojenských nemocnic, otevřel několik vývařoven pro hladovějící a sirotčince pro nemajetné děti a mládež.

Po svém obětavém životě zemřel v roce 1916 v Krakově na rakovinu žaludku v azylovém domě, který ve městě založil. Papež Jan Pavel II. ho blahořečil 22. června 1983 a 12. listopadu 1989 ho také kanonizoval.

V době své smrti zanechal sv. Albert 21 domů pro řeholníky a řeholnice v různých zemích, které dodnes slouží těm nejpotřebnějším.

Při mši svaté za kanonizaci sv. Alberta Chmielowského papež sv. Jan Pavel II. řekl: "Ve svých 17 letech (1863) se jako student zemědělské školy zúčastnil povstaleckého boje za osvobození své země a v tomto boji utrpěl zranění nohy. Smysl svého povolání hledal v umělecké činnosti a zanechal po sobě díla, která na nás dodnes působí zvláštní expresivitou".

Polský papež také připomněl, jak se o několik let později, v roce 1874, kdy byl Albert již zralým umělcem, rozhodl zasvětit "umění, talent a své touhy slávě Boží", obrátil svůj život a stal se služebníkem Božím. Tato vnitřní proměna urychlila změnu jeho tvorby, v níž začala převládat náboženská témata.

Je pravda, že bratr Albert se vzdal profesionálních aktivit spojených s uměním, aby zasvětil svůj život službě lidem na okraji společnosti a zapomenutým. Je však také pravda, že se malování nevzdal úplně. Umění může být pro umělce, který se chce vyjádřit prostřednictvím svého díla, osvobozující. Může být vynikajícím prostředkem k dojetí diváka a evangelizaci. 

Například jeden ze světcových nejuznávanějších obrazů s názvem "Ecce Homo" ("Hle, člověk", slova, jimiž Pilát představil Krista davu, aby rozhodl o jeho konečném osudu) je výsledkem hlubokého prožitku milosrdné Boží lásky i lidské křehkosti, klíčových zkušeností v duchovní proměně polského světce a umělce.

Zdroj: Aciprensa